Vesnice pravých trpaslíků

V provincii Jižní Chorásán, téměř u hranic s Afghánistánem, leží v odlehlé, pusté krajině vesnice Máchúník. Maličké domečky poslepované k sobě, s jedinou místností, nízké tak, že se v nich dá jen sedět. Najít tohle místo není snadné. Málokdo ho zná, je spíš opředeno legendami. Máchúník je vesnice trpaslíků.

Kdysi v Máchúníku žili určitě nejmenší lidé v Íránu. Vlastně ještě donedávna. Málokdo dosáhl 150 cm a průměrná výška žen byla ještě nižší. Za jejich vzhled zřejmě mohou nevyvážená strava a nedostatek živin a snad i příbuzenské svazky, které mezi muslimy nebývaly výjimečné. V posledních generacích se ale průměrná výška zvýšila a trpasličí vzrůst je už vzácností. Snad pomohly nutriční změny a doplňky železa, které dostávají těhotné ženy a děti.

Máchúník je konec světa, za nímž už následuje jen moře písku a obávané afghánské hranice. Málokdo z vesničanů se dostal za hradbu zdejších hor. I dnes je cesta do města událostí, která baví ostatní několik dní. V nedostupném pohraničí existoval stovky let jiný svět, v němž platily jiné zákony a vládly odlišné tradice. Přežila tu spousta zvyků, architektura a vůbec celá lidová kultura včetně odívání. V dlouhých bílých košilích tu chodí všichni muži a domov neopouštějí bez turbanu anebo aspoň pletené čepičky. Máchúník a dvanáct sousedních vesnic byly dlouhou dobu zapomenutým územím, dokonale izolovaným od moderní společnosti a jejích vymožeností. Ale platilo to jen donedávna. Přicházejí lidé z měst, první turisté, rázovité prostředí láká íránské filmaře. Točil tu známý režisér Mohammad Rasoulof, jehož filmy běžely i u nás.

Oříšek pro antropology

Ještě před prvními výletníky přišli do Máchúníku antropologové a archeologové z Bírdžandu. Náš průvodce a hostitel pan Abbás nám ukáže knihu se skalními kresbami na obálce. Vyšla před několika lety a zachycuje detailní etnografický průzkum celého regionu. Petroglyfy staré tři tisíce let zpodobňují kozorožce a stromy podobné jalovcům, které už tu dávno nerostou. Náčrty ukazují původní vzhled příbytků, jejichž zbytky se našly v horách. Podobají se těm, které vidíme všude kolem. Podle všeho lidé v Máchúníku převzali typ domů, jaký užívali původní obyvatelé dávno před příchodem islámu, v dobách Zarathuštry.

„Dnešní Máchúník je starý tři sta, nanejvýš čtyři sta let,“ říká pan Abbás. Jeho předkové sem přišli z Afghánistánu. Původně kočovníky vyhnalo sucho a strach z loupeživých Uzbeků, kteří plenili kraj. Byli to afghánští Peršané a jejich dialekt si dodnes ponechal hodně zvláštností odlišných od fársí (perštiny). Zůstala jim taky víra – většina etnik v západním Afghánistánu jsou stejně jako oni sunnité.

Odlišné jsou tu i tváře – na rozdíl od typických íránských Peršanů s podlouhlými obličeji tu lidé mají nápadně často malé a kulaté lebky se sraženými čely. Snad jde o archaický typ, jehož stáří se vědci neodvažují odhadovat. Nejenom výška, také podoba zdejších lidí je oříškem pro antropology.

Procházíme „trpasličí“ vesnicí až ke kamenné věži. Není to pevnost, ale místo uctívání předků. Vztyčili ji údajně první osadníci. Celá ves vypadá odtud jako na dlani. Přímo pod námi vězí starobylé jádro vesnice. Chaotický půdorys, spleť úzkých a křivolakých uliček mezi oblými zdmi barvy písku. Při troše fantazie skutečně sídlo pohádkových trpaslíků. Z nadhledu zvlášť vyniknou střechy podobné kloboukům. Jsou z jílu zpevněného slámou a kamínky. To jen zdálky vypadají rovné, shora rozeznáme žlaby a koryta, kudy voda odtéká, takže nehrozí promáčení. Po obvodu trčí ze střech trsy trnitých bylin astragalů, namísto okapů. Většina domků má svého nižšího dvojníka. Menší chýše nahrazovaly spižírny a sýpky, co se nevešlo, našlo místo v jeskynních úkrytech vydlabaných do úbočí. Většina starých příbytků už nemá stálé obyvatele a slouží jako skladiště.

Internet v pravěkých kulisách

Ještě před padesáti lety přitom lidé v Máchúníku nelovili zvěř a nejedli maso, nekouřili ani nepili čaj. Takové věci považovali za hřích, natož televizi, kterou poznali teprve docela nedávno. Na pahorku nad vsí se dnes tyčí sloup s parabolou satelitu. Odtud jdou dráty do chaloupek pro skřítky. „Zprvu se lidé televizi bránili jako zlému kouzlu,“ říká pan Abbás. Televize prý rozptyluje od studia Koránu, horlili starší a nejvíc prý imám. Když vichřice poškodila stožár, mínili, že je to z boží vůle. Pan Abbás byl druhý, kdo si pořídil přijímač, pochlubí se. Střídaly se u něj děti z celé vsi. Vymítači civilizace nakonec podlehli. Teď už se v Máchúníku dívá na televizi hodně dětí a ďáblovu bedýnku tu vzali na milost.

Pan Abbás vypočítává, co všechno se v Máchúníku změnilo. Elektřina, vodovod s pitnou vodou, televize a nejnověji internet. Taky asfaltka do nejbližšího města. Všech těch vymožeností tu dosáhli v posledních deseti patnácti letech. Zhruba ve stejnou dobu lidé houfně opouštějí hliněné kobky zakopané do hory a staví nové domy. Navzdory chudobě odtud skoro nikdo neodchází.

Interiér minidomu

Původní chýše jsou tak nepatrné, že to ani nemohou být domy, ale kulisy z dětského divadla. Obytná plocha domku o jediné místnosti není větší než deset až patnáct metrů čtverečních. Původní architektura v Máchúníku je neobvyklá. Jako by pocházela z mnohem méně vyspělé civilizace, která přežila až z doby kamenné a nezměnila se tisíce let.

V roztodivných příbytcích prožilo život možná deset generací. Domy jsou zaoblené, sedí vedle sebe a jeden na druhém. Nejsou vyšší než dva metry a uvnitř tak nízké, že se v nich dá nanejvýš sedět. V temném interiéru nesmí chybět přízemní hliněná pícka. Komín tu nestavěli, kouř pronikal mezi trámy a vycházel otvorem ve střeše, pokud tomu nebránil silný vítr. Udržet teplo a nepustit vítr – to bylo hlavní zadání stavitelů. Proto ty tlusté zdi a nepatrná okénka. Zima tu bývá krutá, zvlášť když napadne hodně sněhu a mrazy týdny nepolevují. Pan Abbás vypráví, jak se kolem vsi každou zimu stahovali vlci. „Bývají tu až dvacetistupňové mrazy a v létě zas nesnesitelné vedro,“ vysvětluje hostitel. Domy se doslova zabořily do příkrého svahu. Hluboko zapuštěné podlahy sahají až metr pod úroveň terénu. Taky vchody jsou nízké, nezbývá než se sehnout až k pasu a poté sestoupit pár schodů. „Třicet let jsem spal pod zemí,“ říká pan Abbás. V novém, větším domě bydlí s rodinou teprve deset let.

Posvátné sady

Vesnice dostala do vínku dokonalou polohu. Až do poslední chvíle zůstávají domy skryté před nepovolanými pohledy. Už jen pusté hory odrazovaly nájezdníky. Dál k východu postupně klesají až k polopouštní planině. Odtud už je to do Afghánistánu jen krok. I po třech stoletích je to tu relativně bezpečné místo, aktivní pašerácké stezky jdou mnohem víc na jih.

Pěšiny schůdné pro koně či muly se proplétají skrz hřebeny. Do vyprahlých hor chodí muži lovit, ale taky sbírat byliny, ženy se odtud vracejí s otepí chrastí a dřeva. Ale to hlavní, co odtud mají, je voda. Pitnou vodu do vsi přivádějí podzemní kanály ze starých dolů v horách.

Jedině tady, kde z kanálů vyvěrá voda, vyrostlo něco ovocných stromů a rozložila se malá políčka, spíš plácky s obilím a záhony zeleniny. Jinak je krajina docela suchá a co v ní roste, působí jako zjevení, jako oáza v pustině. Snad proto i ten nejdrobnější sad obehnali kamennými valy, jako by to bylo posvátné místo. Stromy jsou pro vesničany hotová svátost. Kromě úrody dávají stavební dřevo a navíc jediný kloudný otop. Nejhojnějším ovocným stromem je trnitý anab, cicimek (Ziziphus jujuba), s malými plody podobnými třešním, které tu suší a prodávají na trhu. Naopak nejvzácnější a „nejposvátnější“ je divoký řečík, na němž uzrávají drobné pistácie.

Dlouhé hodiny tráví lidé v sadech a na poli, jako u nás za starých časů, práce často vyplní celý den. V záhonu cibule a vojtěšky promlouvám se starcem v kulichu. Má obří uši a zrovna takový nos. S dalšími dobrými muži se setkáme ve vsi. „Pojďte, pohostím vás,“ zve nás chlapík zachumlaný v turbanu do domku pro skřítky, ale nám už nezbývá čas. Vousáč s poctivýma očima se s námi obřadně loučí, podává obě ruce, jak je to tu zvykem. Vždy dvakrát, tak se přivítá i rozloučí. V tom světě zůstalo ještě plno starých obřadů a rituálů, dlouhých, barvitých a upřímných.

VESNICE Z DÁVNOVĚKU

Íránští etnografové považují zdejší osídlení za prastarý relikt. Zvláštnosti v řeči, v názvosloví, zvyklostech a v tvarech stavení podle nich sahají hluboko do minulosti a v nedostupných horách se doslova zakonzervovaly. Tři sta let stará kolonizace si zřejmě udržela znaky typické pro mnohem starší období.

Za relikty se dají považovat i četné architektonické detaily. Například vstupní otvor do příbytku namísto dveří zahrazoval přesně zhotovený kadlub. Válcovitá nádoba vydlabaná z jednoho kusu dřeva se v otvoru otáčela a dala se uzamknout pomocí důmyslného dřevěného mechanismu. Většina dřevěných prvků pochází z nejmohutnějších stromů v okolí, z divoké pistácie. Z velmi tvrdého dřeva tu zhotovovali nejen dvířka do trpasličích domů, ale také trámy a krovy. Dřevo divokých pistácií využívá také další architektonická zvláštnost, otevřená sušárna. Nazývá se bane stejně jako pistáciový strom. Kostru z křivolakých kmenů a krovů zakrývá střecha z větví a vypreparovaných lodyh keříkovitých bylin. Suší se na ní i pod ní rozinky, bobulovité ovoce anab, meruňky, moruše, mandle, bylinky a také khašk, hrudkovitý jogurt ve tvaru kulatých „knedlíčků“. Na jaře se v bane chovají kuřata.

Převzato z Lidé a země