Místa, která stojí za to navštívit

Isfahán

Isfahán byl v historii velmi významným městem, proto se zde nachází řada pamětihodností a jiných zajímavých míst. Centrum města tvoří náměstí  Nakš-e džahán , které se nachází na seznamu UNESCO, označuje se také jako Imámovo náměstí či Šáhovo náměstí. Známý je dále bulvár Čahár bágh-e Abbásí, který pro Isfahán znamená totéž jako pro Paříž Avenue des Champs-Élysées, paláce Alí Chapú, Čehel Sotún či Hašt Behešt (Palác osmi rájů), a také řada mešit, např. slavná Šáhova mešita, nazývaná též Imámova, mešita šejcha Loftolláha nebo Páteční mešita (Masdžid-e džámí). V Isfahánu je i řada pozoruhodných mostů, např. most 33 oblouků, most Čúbí a most Khájú, a rozlehlé medresy, což jsou islámské náboženské školy založené při mešitách (nejznámější je Čahár bágh).

Nejsou zde však pouze islámské památky, příkladem křesťanské památky je katedrála Vank arménských křesťanů.

Nakš-e džahán

Persepolis

Persepolis  (staropersky Pársa, novopersky تخت جمشید/پارسه, Tacht-e Džamšíd) je název starověkého města v dnešní íránské provincii Fárs, antické Persidě. Za vlády achaimenovské dynastie byla Persepolis metropolí perské říše, spolu s ní však významné správní a ceremoniální funkce i nadále plnily starší rezidence Susy a Pasargady. Zakladatelem města, ležícího přibližně 40 km od dnešního Šírázu, byl třetí achaimenovský velkokrál Dareios I.; přesný rok založení není znám (většinou se udává rozmezí let 518–515 př. n. l.). Moderní název Tacht-e Džamšíd (Džamšídův trůn) je odvozen od jména legendárního krále Džamšída, starověký název Persepolis (Město Peršanů) je pořečtěnou formou staroperského Pársa.

Hlavním pozůstatkem někdejšího města je rozlehlý palácový komplex, zbudovaný na umělé terase o rozměrech 450 x 300 m při úpatí Kúh-e Rahmát. Někdy se soudí, že již král Kambýsés II. zde zamýšlel postavit svoji rezidenci, teprve Dareios I. však položil po roce 515 př. n. l. základy okázale koncipované audienční síně, zvané Ápádána, s přibližně čtvercovým půdorysem o straně dlouhé 60 m. Většinu budov na terase dokončil teprve Dareiův syn Xerxés I. (některé až jeho vnuk Artaxerxés I.), poté zde proběhlo jen minimum změn. Celý soubor palácových budov byl zničen v roce 330 př. n. l. Alexandrem Velikým, který prý osobně Persepolis podpálil jako odplatu za zničení Athén Xerxovými vojsky při řecko-perských válkách v 5. století př. n. l.

Persepolis

Jazd

Od jiných metropolí Íránu se Jazd svou architekturou značně liší, i když to nemusí být při pohledu na spoustu lidí a aut patrné. Pouštní město Jazd je dodnes centrem staré perské víry,  zarathuštrismu , jedním z mála, které si tuto monoteistickou dualistickou náboženskou kulturu zachovalo i přes nápor islámu.

Zdejší styl staveb silně ovlivňuje vysoká teplota, která se řeší částečným zapuštěním budov do země a překlenutím menších ulic cihlovými klenbami; střechy s kopulemi tak tvoří jednotné celky a systém ulic připomíná labyrint. Elektřina i voda sem byly zavedeny teprve nedávno, a tak můžeme obdivovat "klimatizační věže" či podzemní cisterny zásobené z pramenů íránské vysočiny.

Nejstarší částí Jazdu je Staré Město na severovýchodě metropole, v jehož středu stojí monumentální Páteční mešita, původně z 12. století, ale ve 14.–15. století zásadně přestavěná a rozšířená. Její portál s ívánem a dvojicí štíhlých minaretů je nejvyšší v celém Íránu. Za pozornost stojí rovněž bazar v jižní části Starého Města, pro nějž jsou charakteristická četná nekrytá náměstíčka.

Zarathuštrismus se v Jazdu prezentuje nejvýznamnějším chrámem Ataš Kádé (chrám ohně) a dále Věžemi ticha, které stojí na vrcholku za městem a sloužily k pohřbívání (nečisté lidské tělo nesmělo znesvětit posvátný oheň nebo zemi).

Jazd

Nakš-e Rustam

Nakš-e Rustam (Rustamův obraz) je pojmenování skalní stěny nedaleko Stachru v Íránu, do níž jsou vytesány hrobky achaimenovských králů a reliéfy z dob prvních Sásánovců. Před skálou stojí dvanáctimetrová věž Ka‘ba-je Zardošt, o jejímž původním účelu se dodnes vedou vědecké debaty; jistě však plnila významné náboženské funkce.

Z achaimenovských hrobek, vybudovaných zhruba deset metrů nad zemí a majících tvar řeckého kříže, lze bezpečně identifikovat pouze hrobku krále Dareia I. vládnoucího v letech 522/521–486 př. n. l. Ostatní tři se většinou připisují Xerxovi I., Artaxerxovi I. a Dareovi II., tj. panovníkům z 5. století př. n. l. Uvnitř hrobky Dareia I. je řada postranních chodeb a místností, které by poskytly prostor přinejmenším třem sarkofágům. O tom, kde byl pohřben sám král, se pochopitelně diskutuje.

Pozoruhodné jsou i monumentální sásánovské reliéfy, zejména „historický“ reliéf krále Šápúra I. z 3. století n. l. Jsou na něm kromě krále zobrazeni i římští císaři Valerianus a Philippus Arabs, z nichž prvního Šápúr zajal a druhého donutil k placení tributu. V pozadí stojí čelný představitel zarathuštrovské „státní“ církve, kněz Kartír. Také králové Ardašír I., Bahrám II., Narsé a několik dalších (identifikace je zčásti sporná) zde zanechali „své“ reliéfy.

Nakš-e Rustam

video zde

Teherán

V Teheránu mezi sebou kontrastují staré čtvrti v jižních částech metropole a moderní rozložené na severu. Mezi nejzajímavější místa patří Golestánský palác v samém srdci města, obklopený parkovými plochami a kanály. Jeho počátky sahají již do safíovské doby, dnešní podobu však získal až po rozsáhlých přestavbách za turkmenské dynastie Kádžárovců, panující v letech 1795–1925. Z objektů v areálu je nejvýznamnější Audienční palác z dob šáha Fath Alího (1797–1834), v němž se až do 20. století nacházela oficiální rezidence perských šáhů (dnes muzeum). Za zmínku stojí i Palác mramorového trůnu, jenž za svou dnešní podobu taktéž vděčí Fath Alímu, a Bílý palác, zbudovaný šáhem Muzaffaruddínem.

Jižně od palácového komplexu leží rozlehlý, složitě strukturovaný prostor bazaru spolu s mešitou imáma Chomejního, původně nazývanou Masdžid-e šáh, tedy Šáhova mešita. Mešita pochází z let 1809–1824 a do jejího vnitřního dvora vedou čtyři mohutné vstupy s charakteristickou podobou ívánů; nad severním z nich se vypínají minarety z dob šáha Násiruddína. Bazar tvoří samostatnou čtvrť a kromě typických krámků v něm lze nalézt i banky, dílny, medresy, čajovny či restaurace.

Mimo centrum směrem na sever se v městské čtvrti Darband nachází někdejší letní sídlo šáhů, dnes známé pod názvem Sádábádské palácové muzeum. Je rozložené na ploše 410 ha a jeho centrálním objektem je Bílý palác Rezy Šáha Pahlavího, dokončený roku 1936. Z 54 místností dvoupatrové budovy sloužilo deset pro audienční a slavnostní účely, mohutná socha Rezy Šáha však byla po islámské revoluci odstraněna.

Severní Teherán

Čogha Zanbíl

Čogha Zanbíl (persky: چُغازَنبیل) bylo posvátné město starověké civilizace Elam a jehož pozůstatky se dnes nachází na území Íránu. Zdejší stavby představují jedny z mála zikkuratů, které byly nalezeny mimo území Mezopotámie. Město bylo vystavěno někdy okolo roku 1250 př. n. l., v roce 1979 byla oblast města zapsána na seznam světového dědictví UNESCO. Památka se nachází blízko města Šúš.

Čogha Zanbíl

Tacht-e Sulejmán

Tacht-e Sulejmán (persky تخت سليمان) je archeologická lokalita v Íránu, asi 400 kilometrů západně od Teheránu. Počátky zdejších staveb sahají až do 5. století př. n. l. Tacht-e Sulejmán byl důležitým střediskem Sásánovců i zoroastrismu a zahrnuje cenné pozůstatky staveb. Od roku 2008 je součástí světového dědictví.

Zde video

Sultaníje

Sultaníje (persky سلطانیه‎‎) je bývalé hlavní město Ílchanátu. Nachází se zhruba 240 kilometrů severozápadně od Teheránu v íránské provincii Zandžán. Dobře zachovalé mauzoleum města je jedním z vrcholných příkladů perské architektury.

V roce 2005 bylo město přijato na seznam světového dědictví UNESCO.

Behistunský nápis

Behistunský nápis (persky سنگ ‌نبشته بیستون, کتیبه بیستون ‎‎moderněji též Bísotúnský nápis) je epigrafická památka na vysoké skalní stěně mezi Kermánšáhem a Hamadánem v Íránu, kterou nechal krátce po roce 521 př. n. l. pořídit perský král Dareios I., aby oslavil vítězství nad rebely v prvních letech své vlády (poslední úpravy jsou asi z roku 518 př. n. l.). Nápis je psán klínovým písmem ve třech jazycích – staroperštině, akkadštině a elamštině – a doplňuje ho obraz Ahuramazdy, pod nímž stojí král a devět spoutaných vzbouřenců – Açina, Nidintubel, Martija, Fravartiš, Čiçatachma, Fráda, Vahjazdáta, Aracha a Skuncha. Na desátém vzbouřenci Gaumátovi, který leží na zemi, má Dareios položenou levou nohu. V textových partiích se podává celá historie Dareiova nástupu na trůn, od převratu proti Gaumátovi až po boj se skythským knížetem Skunchou kolem roku 519 př. n. l.

Poprvé byl nápis okopírován Henrym Rawlinsonem roku 1836 (některé detaily roku 1844 a 1847) a ve staroperské verzi zveřejněn roku 1847 (akkadská verze vyšla roku 1851). S pomocí nápisu se podařilo vyřešit poslední zásadní nejasnosti kolem klínového písma.

Šíráz

Nejnavštěvovanějšími místy v Šírázu jsou mauzolea básníků Háfize a Sádího, první z dob dynastie Zandovců (18. století), druhé navržené francouzským architektem A. Godardem v roce 1952. Obě jsou pro Íránce téměř poutními místy, zvláště hrobka Háfizova, kterou často vyhledávají mladé páry. Patrně nejdominantnější stavbou města však je citadela Karíma Chána, zbudovaná z cihel a sloužící jako rezidence i jako obytný prostor panovníka. Je tvořena dvoupatrovým palácem připomínajícím karavanseraj a mohutnou hradbou s cimbuřím, zpevněnou na rozích oválnými věžemi. Jednotlivé místnosti byly bohatě zdobeny nástěnnými malbami.

Ze sakrálních staveb je třeba připomenout Masdžid-e Džáme Atík (starou páteční mešitu), jejíž počátky sahají již do dob dynastie Saffárovců, Masdžid-e Vakíl z dob Karíma Chána a Masdžid-e Násir ol-Molk, nazývanou též "Růžová mešita". Mezi světskými stavbami vyniká palác v parku Bagh-e Eram, postavený ve slohu typickém pro kádžárovskou epochu.