Háfez Šírází se narodil asi v roce 1320 v Šírázu pod jménem Šamsuddín Mohammad a v Širázu okolo roku 1390 také zemřel. Byl to velmi učený muž, který byl již za svého života uznávaný i za hranicemi Persie. V mládí získal klasické náboženské vzdělání studiem teologie a arabské literatury. Patřil k těm, kteří znali Korán zpaměti, jak napovídá jeho básnický pseudonym "Háfez" - tedy "ten, kdo se naučil zpaměti". Háfez žil ve velmi neklidné době, což se odráželo i v jeho osudech. Prosadil se jako básník na dvoře Muzaffarovců v Šírázu, ovšem v roce 1358 upadl v nemilost šáha Šudžáha. Důvod byl prostý - šáh byl zanícený nepřítel vína a šíitů, zatímco Háfez byl šíitský muslim, který navíc holdoval vínu. Později byl omilostněn a mohl se vrátit ke dvoru. Jeho tvorba obsahuje téměř výlučně gazely (druh perské lyriky) s motivy milostnými, pijáckými, přírodními, zbožnými, přičemž často se vysmíval pokrytcům a falešnému svatouškovství, méně častěji kasídy (ódy) na šírázské dvořany. Háfezovy verše, silně ovlivněné súfismem, se vyznačují vybroušeností, melodičností i osobitým půvabem prostoty, která podtrhuje jejich naprostou srozumitelnost. S nadčasovou hloubkou zkoumají život člověka, filozofii, boha, lásku a víru. Souhrn jeho poezie se jmenuje Divan Háfezův (díwán-e Háfez) a k dostání je v několika různých vydáních v každém knihkupectví..
Vstaň, sákí, nalévej, den začíná,
a pospěš,čas řítí se jak lavina;
dřív než se proradný svět změní v trosky,
ať je - dík růžovému vínu - i ze mne ruina!
Třpytí se východ slunce v plné číši,
ne, neužije slasti, kdo k ránu usíná.
Jen s plným pohárem přijď ke mně na návštěvu,
ctnost neznám, moje duše nechce být nevinná
a z mého prachu kéž by udělali džbán,
abych už nikdy nebyl bez vína.
Jeť pravá cesta zbožnosti: hold vínu,
Háfezi, vzhůru, pobožnost začíná!
Gazely
Červená růže kvete, slavík
štěstím je opilý -
čest pití, súfijové, milovníci číše!
Hráz ctnostných slibů byla jako z žuly
a hle, ten zázrak:
sklínky skleněné ji rozbily.
Sem s vínem! Před trůn suverénní říše
jde stejně sluha jako král,
opilý jako ten, kdo nezná opojení.
Starý seráj má dvoje dveře,
kdo vešel, musí vyjít,
ať vznešený, ať prostý, nikdo nezůstal.
Na světě nebylo a není
štěstí a slast bez kapky hořkosti -
tak lidský rod to přijal za úděl,
kdy řekl po prvé své ANO.
Nač se ptát: být či nebýt? Nebytí je dáno -
dokud jsi, žij vezdejší radostí!
Osedlal vítr, řeči ptáků rozuměl,
a jeho vezír - v světě jediný.
Co zbylo z toho všeho? Nic.
Hle, okřídlený šíp, byť vzlétl sebe výše
i nad mraky se vznesl, přece zas
vrátí se k zemi, padne do hlíny.
A tvoje pero, Háfezi, zda vzpomene ti
vzdát za to dík, že písně, které píše,
jdou z ruky do ruky a od úst k ústům letí?
Ó srdce, zpij se namol vínem růžovým,
bez zlata, bez koruny budeš králem, já to vím
a tam, kde dervíš může se vezírem stát,
poctí tě jistě trůnem nejvyšším.
Být Madžnúnem, toť první krůček do Lajlina stanu,
první krok na cestě dlážděné neštěstím.
Podmínku lásky znáš, dbej na ni,
ať nevypadneš z kruhu obratem nedbalým.
Karavana se sune k pouštím a ty spíš -
kdo jsi a nač se ptáš, kam spěješ, s čím?
Chceš vykrvácet v strastech všednodenních?
Ne, pij a rmut z dna číše házej nebesům netečným,
toužíš-li po koruně, sám v sobě hledej perly -
možná jsi prapotomkem Farídúnovým.
A pro chudobu nenaříkej, Háfezi, máš písně,
šťastná srdce ti radí: skoncuj s trápením!
(přeložila V. Kubíčková)
Čtyřverší
Když zahradou jsi šla, tu oko narcisu se otevřelo,
ba celý stal se okem, jenž jen tebe patřit chtělo...
a růže rázem rozkvetla jak líce zardělá,
jen abys na ní déle zrakem utkvěla.
Mně připadá ta chvíle, co na mě vzpomnělas,
jak na hromádce popela když utkví slunce jas.
Jsem jenom prach na cestě tvé... však nenaříkej pro mne:
já nechci, aby padal do prachu tvůj hlas.
(přeložila E. Štolbová)
Háfez - Dívan
Nelíbí se mi květina,
když přítel se mnou není,
nelíbí se mi jarní den bez vína,
zelená louka, vánek provoněný
bez tulipánového líčka,
mého potěšení.
Medová ústa, postava jako květ
a mně se nezalíbí, dokud ji nemám v náručí,
dokud mě nepolíbí.
Cypřiše roztančené, květy v extázi,
ne, nelíbí se mi,
dokud svět kolem nezní
tisíci melodiemi.
Nelíbí se mi obraz obratně malovaný,¨
když na něm chybí láskyplná tvář.
Ač duše, Háfezi, je peníz přezíraný,
nelíbí se mi, když ji jen rozdáváš.
Přeložila Věra Kubíčková