Rúmí

Píseň o flétně

Slyš flétnu z rákosu, slyš její vyprávění,
jak oplakává všechna odloučení.
Od dob, kdy uťal mě v mém rákosišti nůž,
když zalkám, naříká žena, pláče muž.
Srdce chci poranit žalostí z odloučení,
a tak mu vyjevit svou bolest z rozloučení.
Koho od kořene oddělil někdy čas,
prahne s ním spojen být, chce s ním být jedno zas.
Já v každém kruhu jsem svým lkaním zaznívala
a družkou nešťastných i šťastných jsem se stala.
Každičký ve mně chtěl svou přítelkyni mít,
mé vnitřní tajemství nesved však odhalit.
Není mé tajemství vzdáleno mému lkaní.
pro oko, pro ucho není však k rozpoznání.
Tělo a duše jsou navzájem ke spatření,
uvidět duši však nikomu dáno není.
Ani van, ani dech - zvuk flétny ohněm zní,
kdo nemá oheň ten, dojde jen k ztracení.
Ten oheň lásky, jenž tají se ve třtině.
to vření lásky je ukryté ve víně.
Všem láskou nemocným přítelem flétna je,
její melodie trhají závoje.
Kdo z lidí o jedu či protijedu ví,
jaký má flétna: má soucit i přátelství.
O cestě krvavé chvějivě flétna zní.
Madžnúnovu lásku líčí i trápení.
Nechápe smysl ten, než kdo je v extázi,
jen ucho vnímá, co z jazyka vychází.
V strádání naše dny jsou zcela bez hranic,
jenom ty s trápením šly s námi času vstříc.
A jestli odešly, jděte si! řekni, jistý,
ty zůstaň, neboť' jsi nejčistší ze všech čistých!
Krom ryby každý je vodou hned přesycen,
kdo bez obživy je, tomu je dlouhý den.
Slova zkušeného nechápe nezralý -
pak krátké slovo jen - a sbohem z povzdálí.
Přervi pouta, synu, hej, abys volný byl,
stříbru a zlatu jak dlouho bys otročil?
Jestli chceš do džbánu vlít moře nezměrné -
vejde se do něj snad osud jednoho dne?
Oči závistivce se nenaplní dřív
než mušle perlami - tak opět získá klid.
Kdo z lásky roztrhne šat ke své radosti,
je prost všech nesnází a nezná žádosti.
Sláva tobě, lásko, v stesku i ve štěstí,
lékaři všech našich strastí i bolestí!
Léku proti pýše skromnosti vzdálené,
ó ty náš Platóne, ó ty, náš Galéne!
Pozemské tělo jí dospívá do ráje
a horu roztančí láska, jež věčná je.
Milostí lásky i Sinaj byl opilý,
Mojžíšův osel pad, jak byl by bez síly.
Kdybych své srdce sám ve shodě se rty měl,
zkazky bych pravdivě jak flétna vyprávěl.
Od spolumluvících kdo by se odpoutal,
stává se bezhlasým, byť by sto řečí znal.
Když růže odejde a zanikne-li sad,
písni slavíka v ní nelze už naslouchat.
Milenka hudba je, zamilovaný tón -
milenka žije dál, i když tón má svůj skon.
Jestliže láska se otevře do všech stran,
pak je jak boží pták, svobodná, bez zábran.
Jak já mám pochopit svou cestu, kudy kam,
když světlo přítele, ubohý, postrádám?
Láska je tajemství a žádá vysvětlení,
zrcadlo, i když je zrcadlem, zrádcem není.
Víš, proč tvé zrcadlo nelže a zrádcem není?
Je čisté, čiré je, zbaveno omlžení.

      Co mám dělat, muslimové, když neznám teď sebe sám,
      nejsem křesťan ani žid, nepatřím už ani k vám,
      nejsem ze západu, z východu, ze souše ani z moře,
      nejsem ze hlubin země, marně zírám ke hvězdám,
      nejsem z vody ani z hlíny, z větru ani z plamene,
      nejsem z chatrče či zámku, vlastní původ nepoznám,
      nejsem z Indie či z Číny, z Bulgháru či ze Saksínu,
      nejsem ze země irácké, vzdálen je mi Chorásán,
      nejsem z toho či onoho světa, z pekla ani z ráje,
      nejsem z Adama a Evy, cizí Ferdous i Rizván.
      Moje místo bezmístné je, znamení je bez znamení,
      nejsem tělo ani duše, duši ve svém milém mám.
      Odvrhl jsem podvojnost, vím, že dva světy jeden jsou,
      jenom jediného volám, jenom jediného znám.
      On první i poslední je, vnější je i vnitřní,
      nic neznám než Bože - já hú, v životě se nevyznám.
      Jsem opilý číší lásky, oba světy matou se mi,
      toulce jen a popíjení úplně se oddávám.
      Jestliže jsem ve svém žití jednou vdechl bez tebe,
      z té hodiny, z toho času lítosti teď propadám.
      Jestliže se jednoho dne dech můj spojí s dechem tvým,
      zřeknu se obou dvou světů, s radostí se obou vzdám.
      Ó ty Šamsi z Tabrízu, tak jsem v tomto světě zpit,
      že krom toho hýření už nic jiného nehledám.

      Stár jsem, mlád jsem, šíp jsem, luk jsem,
      věčná noc jsem, já já nejsem, nejá já jsem.
      Zapal oheň v srdci svém, shořte! řekni starostem,
      až se noc promění v den - já já nejsem.
      Že je nízké naše bytí, zvábilo je víno k pití,
      srdce opět zmizelo - já já nejsem.
      Já jsem jaro, já jsem sad, jeho pýchou chci se stát,
      jsem hluboce zamilován - já já nejsem.
      V lukách je mým cypřišem, on je duší v těle mém,
      on je řečí v ústech mých - já já nejsem.
      Duši, srdce upoutal, když mi řekl - stud mě jal -
      nehovoř, žes voda s hlínou - nejá já jsem.

      Milenka jak slunce září,
      milenec jak atom krouží v okouzlení.
      Když rozechvěje se vánek lásky,
      roztančí se každá větev, která suchá není.

      (přeložili J. Bečka a J. Hiršal)

      Kdo ve snu uviděl tě a tvé kráse uvěří,
      ten celý život chodí ode dveří ke dveřím
      a hledá v marné naději, že jednou najde tě,
      stopu tvé lásky všude po světě.

      (přeložila E. Štolbová)

Rúmí - Z mystických gazelů

Pro Tebe já v čera v noci hvězdě dal jsem znamení:

“vznes mou úctu k Tomu, z n ěhož měsíční zář pramení!”

Pokloním se, pravím: “Poctu tomu slunci dones mi,

které žárem zlato č iní ze hrubého kamení!”

Prsa svoje odhalil jsem, rány své já ukázal:

“Zprávu nes Mu, který dychtiv krve v srdce mámení!”

Sem i onam obracím se, d ě cko – srdce utišit.

(Usne dít ě na kolébce, jak jen kolébáme ní.)

Mlékem napoj d ěcko – srdce, jeho pláč e zbav nás již,

v mžik jenž, jak m ě bezmocnému, stokrát´s pomoh rameni!

Místem srdce m ěsto spoje od poč átku do konce;

s ním kdy srdce odlou čené vyhnanství své zamě ní?

Odml čím se, ale abych od žáhy se uchránil,

č íšníku, již opij zcela oko touhy v plameni!

Ó božstvím hovo řící, jenž pravd jsi zř ítelnicí,

od mo ře, ohně plna, jenž tvory umíš stř íci!

Jsi starcem starším všeho, jsi králem bez rovného.

Duch veden rukou jeho se bídy vztah ů zř íci.

Kdo m ůže v tvorů roji se chlubit láskou tvojí?

Svit lesku Tv ůrců v tvoji je krásu milující.

Díš: “Jakou mocí zvládám? Té lásce v ko ř ist padám,

chor láskou, touhou strádám, léka ři dobře zř ící

Tvá p řízeň praví: “Přijdi!”, tvůj hněv zas praví: “Vrať se!”

Nám jednou zprávu u čiň, co spíš chce pravdu ř íci!

Ó jenž jsi duší slunce, z Tabrízu Pravdy Slunce,

v tvém paprsku co prášek – duch sladce hovo řící!

přeložil Miloš Borecký

اندیشه مکن بکن تو خود را در خواب
کاندیشه زه روی مه حجابست حجاب
دل چون ما هست در دل اندیشه مدار
انداز تو اندیشه گری را در اب

[Andîsheh makon, bekon to khod râ dar khâb,
Ke-andîsheh ze roy-è Mâh hejâb ast hejâb.
Del chon Mâh ast, dar del andîsheh madâr,
Andâz to andîsheh-ghary râ dar Âb]

Don't even think, just let yourself dream.
Thoughts are veils that hide the moon's bright face.
The heart's a moon, where thinking has no place.
Toss these thoughts away into the stream.